středa 26. července 2017

Filip Kruncl - Luka a žloutenka typu A


Již delší dobu jsem cítil potřebu vyjádřit se k tématu lokálního výskytu hepatitidy typu A v areálu bývalých pekáren Luka z širší perspektivy. Hysterie, která byla okolo této události z části folklorem a z části stigmatizačně podaným vysvětlením na informačních letáčcích vyvolána, je dobrou příležitostí k otevření diskuse nad možnostmi, jakým způsobem lze situaci alarmujících životních podmínek tamějších obyvatel, a jejich dopadů navenek, v rámci obecní samosprávy řešit.

Jednoznačně se jedná se o místo, které dle současných definic splňuje kritéria označení vyloučená lokalita. Stavba je pronajímána osobám a rodinám často s minimálními nebo nulovými příjmy, jejichž nepříznivá sociální situace slouží majiteli jako „penězovod“ pro čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu ve formě dávek hmotné nouze. Tyto osoby a rodiny nejsou v tuto chvíli schopny, kvůli paletě vzájemně provázaných společenských a ekonomických znevýhodnění, svou situaci v souladu s představou majority řešit vlastními silami.  

Jako poslední záchranná síť ke zmírnění dopadů ekonomického nedostatku existuje v ČR tzv. institut pomoci v hmotné nouzi. Pokud společně posuzované osoby v hmotné nouzi bydlí ve zkolaudovaném bytě, ÚP ČR ze zákona přizná tzv. doplatek na bydlení. Pokud osoby bydlí v prostoru, který není zkolaudován, ale splňuje kritéria obytného prostoru (dle vyhlášky č.268/2009 o technických požadavcích na stavby), ÚP ČR přizná doplatek na bydlení, pokud žadatel a společně posuzované osoby naplní podmínky, za kterých jsou považovány za tzv. případ hodný zvláštního zřetele. To je např., když se v obci, se kterou jsou nepochybně spjaty, nenachází standardní přiměřené bydlení. Zákon o pomoci v hmotné nouzi chápe za standardní bydlení byt, který je zkolaudován podle stavebního zákona. Současným fenoménem se proto jednoznačně, také díky ignoraci problému představiteli některých obcí, stává výkup zkolaudovaných nemovitostí tzv. „obchodníky s chudobou“, kteří se specializují na ubytovávání osob pobírajících dávky hmotné nouze a tímto způsobem těží finanční prostředky státu. Existence vyloučených lokalit je proto paradoxně pro některé výhodným podnikatelským záměrem.

V našem konkrétním případě je v uvedeném zařízení zkolaudovaných bytů dle náhledu do výpisu z katastru nemovitostí 5, což znamená, že větší část osob ze zhruba 14 rodin zde ubytovaných bydlí v  prostorách, které podle všeho (dle informací ÚP ČR) nesplňují kritéria obytného prostoru dle vyhlášky o technických požadavcích na stavby. Těmto osobám ÚP ČR nepřispívá na náklady spojené s bydlením. Náklady tedy hradí z tzv. příspěvku na živobytí, který je poskytován ve výši výlučně pokrývající potřebu stravy a nezbytného oblečení. Je otázkou, jakým způsobem jsou nuceni obyvatelé Luky takto vzniklé finanční deficity doplňovat. Je ostudné, v jakých podmínkách jsou nuceny vyrůstat některé děti v 21. století v centru Evropy, baště současného blahobytu. Ještě ostudnější je přihlížet tomu, jak z bídy určitého společenství jiný bez námahy bohatne.

Za vhodné bydlení kromě standardních bytů lze považovat i bydlení tzv. sociální, které má kromě uspokojení základní životní potřeby člověka bydlet, plnit také funkci resocializační. Ta by měla být v individuálních případech naplněna podmínkou využití sociální služby (služeb viz 108/2006 Sb.), stanovenou v nájemní smlouvě. Tuto „službu“ lze použít jako aktivní resocializační nástroj. Tzn., že v současnosti lze osobám žijícím v nestandardní formě bydlení nabídnout bydlení standardní, ale za splnění konkrétních podmínek pod rizikem jeho ztráty při jejich porušení. Takovým opatřením získává obec kontrolu nad situací a jednáním těchto osob.

Podle § 64 odst. 3 zák. č. 111/2006 Sb. o pomoci v hmotné nouzi vyplývá povinnost pro sociální pracovníky obce podílet se na řešení nepříznivé sociální situace osob, které pobírají dávky hmotné nouze bez ohledu na dobu, po kterou tyto dávky pobírají (tzn. od počátku). Podle § 35 zák. č. 128/2000 Sb. o obcích obec pečuje v souladu s místními předpoklady a s místními zvyklostmi o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů. Jde především o uspokojování potřeby bydlení, ochrany a rozvoje zdraví, dopravy a spojů, potřeby informací, výchovy a vzdělávání, celkového kulturního rozvoje a ochrany veřejného pořádku.

Je třeba říci, že pouhé přestěhování takto postižených rodin nebo jedinců do standardní formy bydlení není konečným řešením, protože život ve vyloučené lokalitě, ve které strávili podstatnou část života, sebou často nese množství sociálních deprivací. Ty se projevují mimo jiné také rozdílnými životními návyky, jež se často neslučují s životními návyky majority. Dochází tak ke střetu v představách o způsobu soužití v širokém pojetí. Pomyslným katalyzátorem k mírnění a odstraňování těchto třecích ploch je profesionálně vedená sociální práce, kterou výše zmiňovaná znění zákonů obecním úřadům ukládají. Sociální práce má v dnešní době osvědčené metody, jimiž lze při odborné aplikaci dosáhnout v rámci působení do problematických oblastí u jedinců i rodin změny a následného začlenění zpět do společnosti.

Profesionálně vedená sociální práce v sobě skrývá nejen složku pomoci, ale také nezbytnou kontrolu, kterou lze v současném nastavení legislativního prostředí najít právě v možnostech zřizování sociálních služeb a bytů, jejichž užívání lze na základě standardů kvality sociálních služeb nastavit pravidly, na jejichž dodržování by měli dohlížet kvalifikovaní sociální pracovníci.

Cestou řešení sociálně nežádoucích jevů se různými způsoby při použití moderních metod sociální práce a nástrojů sociální politiky vydali např. v Kolíně, Mělníku, Chebu, Berouně a dalších městech a obcích kde tato snaha v současnosti již nese své ovoce v podobě vytváření a aplikace sítě sociálních služeb, které na sebe logicky navazují. Tyto příklady se dají chápat jako příklady dobré praxe, kterými je možné se minimálně při řešení obdobných problémů inspirovat.

Bohužel ve Slaném jsme v tomto směru významný časový úsek pozadu. Aktuální komunitní plánování sociálních služeb pochází z roku 2008, kdy s odstupem času dávno nesplňuje požadavky na kvalitu provedení, a o jeho evaluaci a aktualizaci, zdá se, není významnější zájem. Pan místostarosta Zálom, který má v rámci vnitřní organizace vedení města na starosti sociální věci se spokojuje s konstatováním, že na opatření vedoucí k řešení této problematiky a potažmo celkové kultivaci společnosti, nejsou finanční prostředky. O jejich nalezení např. snahou o konkrétní redistribuci finančních prostředků obce, nebo o řešení situace za pomoci vnějších zdrojů, kterými mohou být např. Agentura pro sociální začleňování, Platforma pro sociální bydlení, dotace a granty atd., nejeví (dle osobní zkušenosti) intenzivnější zájem, přestože to jeho nemálo placená role nárokuje. Velice parodicky při argumentaci nedostatku financí působí nepotismus ve strukturách úřadu, kdy jsou na základě určitých informačních průsaků zřizována nová pracovní místa pro nejbližší rodinné příslušníky představitelů, schvalování odměn pro vrcholné představitele některých zařízení, nebo odstupné pro neúspěšné politické představitele obce.  Zde se finanční zdroje samozřejmě nacházejí.

Komise pro zdravotnictví a sociální věci navrhla několik opatření potencionálně vedoucích např. k větší možnosti uplatnění rodičů s mladšími dětmi na trhu práce, které se týkaly např. prodloužení času umístění dítěte ve školní družině. V této souvislosti se její zástupci dozvěděli od vedení sociálního odboru, že z pohledu péče o dítě je lépe, když je rodič třeba několik let bez práce s dítětem doma a žije ze sociálních dávek, než aby pracoval, a tím přišel o část kontaktu se svým potomkem. Pro mne osobně tím vznikla otázka, jaké hodnoty ovlivněné vyloučením, životem na okraji společnosti, sociální a ekonomickou deprivací, které jsou průvodními znaky nedostatku příjmů, se podaří tomuto rodiči v zájmu příznivého vývoje a řádné výchovy na dítě přenést. Tato otázka byla doprovázena mimo jiné představou o životních podmínkách obyvatel např. bývalých pekáren Luka. Při předkládání svých návrhů pramenících z dobré praxe se komise vlastně od zástupců „odbornosti“ města s jiným než zamítavým stanoviskem nebo nepochopením (které jsou podle všeho dány buďto nezájmem nebo nekompetencí v oblasti) nesetkala a zpětnou vazbu ke svým návrhům, kromě toho, že se Rada města s návrhem seznámila, neobdržela. Pan starosta byl o této neutěšené situaci koncem března informován, ovšem doposud bez konkrétní reakce.

Celou situaci týkající se (ne) zájmu o řešení této problematiky ve Slaném dokresluje fakt, že o dotaci z Integrovaného regionálního operačního programu pro sociální bydlení pro sociálně vyloučené lokality žádá Úsek manažera rozvoje města bez zjevnější spolupráce s odborem sociálním. Např. článek o sociálních bytech, který považuji za důkaz vzájemné neinformovanosti, se objevil ve Slánské radnici č. 3/2017. Zužuje cílovou skupinu lidí, pro které mají být sociální byty zřízeny, na matky samoživitelky a mladé rodiny s dětmi. To je samozřejmě zavádějící, protože samoživitelství a věk ještě samo o sobě nezakládá sociální potřebnost. Tu zakládá v tomto kontextu primárně nedostatek příjmů a z výzvy přímo vyplývá, že jsou tyto byty určeny právě pro lidi bez prostředků, pobírající dávky hmotné nouze, kdy minimálně 50% členů užívajících domácnost musí být v ekonomicky produktivním věku (Pozor – ne ekonomicky aktivních, jak bylo uvedeno v článku), který je touto výzvou specifikován od 15 do 64 let. Další mystifikací byla zmínka o době smluveného nájmu, který musí být dle výzvy uzavřen minimálně na 1 rok (Ve Slánské radnici uvedeno 3 měsíce). Na základě výše uvedeného se naskýtá otázka, jakým způsobem tato žádost o dotaci korespondovala s požadavky, na základě kterých je tato dotace poskytována, a jak bude s těmito požadavky případně korespondovat výsledný produkt. V této souvislosti nelze požadovat po úseku manažera rozvoje města, aby svou odbornost rozšířil o znalosti v sociální oblasti. Předpokládám, že kvůli tomu je v hierarchii města zřízen odbor specifického zaměření, který by měl ovšem v této problematice projevit alespoň minimální zainteresovanost.

Je vidět, že situace není jednoduchá. Nedomnívám se však, že by ji vyřešil Úřad vlády, o kterém je v informativních letáčcích z počátku článku zmínka. Stačilo by, aby odpovědné osoby a odbory využívaly svěřenou kompetenci, aktuální legislativní rámec, finanční a další možnosti, které se naskýtají, a odborné vědomosti k tomu, aby v našem městě vznikla skutečně funkční síť sociálních služeb odrážející aktuální potřeby společnosti jako celku. Bez vytvoření této sítě město nemá žádný vliv, kterým by mohlo doprovodné znaky života v blízkosti vyloučené lokality (včetně těch negativních) regulovat nebo ovlivňovat.  Zanedbáváním této oblasti sociální péče se město dobrovolně vzdává nástrojů kontroly nad uvedenými problémy včetně „epidemických hrozeb“, jako té nedávné.

To, že jsou některá témata ve společnosti citlivá nebo nepopulární, neznamená, že se jim nemusíme věnovat. Opak je pravdou a místa jako Luka důkazem.  Je třeba si uvědomit, že vyloučená lokalita bez zásahu ze strany odpovědných osob, za využití nabízejících se prostředků, sama nezmizí. Pokud si toto odpovědné osoby neuvědomí včas a nezačnou alespoň opožděně jednat v souladu s nejnovějšími poznatky vědy, legislativními možnostmi a dobrou praxí, můžeme očekávat další „epidemie“ podobného, nebo většího rozsahu, protože to jsou běžné průvodní jevy života v sousedství vyloučené lokality. A nejednat v této souvislosti znamená podílet se na jejich existenci.

Bc. Filip Kruncl, DiS.
sociální pracovník ÚP ČR,
místopředseda komise Rady města
pro zdravotnictví a sociální věci

2 komentáře:

  1. Podle orgnizačního řádu patří OSVZ tajemníkovi.

    OdpovědětSmazat
  2. Patrně jde o starší organizační řád. V platném je tento odbor v kompetenci místostarosty a jeho část (úsek) školství a tělovýchovy je v kompetenci starosty.

    P. Bartoníček

    OdpovědětSmazat

Děkujeme za Váš příspěvek. Občané Města Slaného