Světla pro svobodu - Slaný 2015 - úvodní řeč

Dnes jsme si ve Slaném připomněli oběti totalitních režimů zapálením svíček a položením květin u pamětní desky v Soukenické ulici. Děkuji několika desítkám slaňáků, kteří se vzpomínkové akce zúčastnili i všem dalším, kteří si alespoň na chviličku připomenuli pohnuté lidské osudy naší nedávné  historie.

Na začátku shromáždění jsem přečetl svoji řeč, o kterou bych se rád podělil. Nevím, jak je dobrá, a nepodařilo se mi ji přečíst tak, jak jsem doufal. Mnohé z naší nedávné historie na mne působí příliš silně, abych byl schopen emoční vyrovnanosti. Prosím tedy o trošku shovívavosti. 

Miloslav Nič

P.S. Děkuji panu Jirákovi, který mi ráno poslal několik fotografií, které naleznete na konci článku


===
Dovolte mi, abych Vás přivítal na dnešním shromáždění.

Stejně jako loni se zde scházíme, abychom si připomněli památku obětí totalitních režimů. Myslím, že právě v dnešní době, kdy Evropu začínají obklopovat mračna, o kterých jsme doufali, že se nevrátí, jsou chvilky rozjímání velmi důležité.

Je tomu více než 80 let, kdy za našimi západními hranicemi začala hřmít slova nenávisti, která dokázala oslovit stěží uvěřitelné množství docela slušných lidí.

Ve stejné době mnoho slušných Čechů přehlížela zprávy z východu, o milionech umírajících hladem, mrazem či kulkou.

V té době si mladý vídeňský psychiatr Viktor Frankl začínal získávat věhlas a postavení. O 10 let později napsal knihu, která jej proslavila celosvětově. Knihu o svém životě v koncentračních táborech se žlutou hvězdou na hrudi a číslem 119 104 na paží. Knihu člověka, který se vrátil z míst, kde šance přežít byla 1:28. Každý z nás chodil do školy, kde měl podobný počet spolužáků. Zkuste si představit, že na školním srazu po deseti letech jste každý sám a přesto všichni.

Frankl svoji knihu končí slavnou větou: "Od Osvětimi víme, čeho je člověk schopen, od Hirošimi víme, co vše je v sázce."

Ale dobu plnou šílenství není snadné uklidnit. Ve stejnou chvíli, kdy lidé v Čechách slavili konec jednoho zla, tak mnozí slavili příchod zla nového. A nejen slavili, mnozí slušní lidé jeho příchod umožnili.

Deset let od chvíle, kdy mnoho čestných Čechů začalo bojovat se zbraní v ruce či třeba "jen" nové době odmítli přizpůsobit své svědomí, po několika letech nikoliv neposkvrněné, ale přece jen svobody, naši zemi opět zahalila mračna poroby.

Vím, je to dávno, a většina z nás tehdy nežila. Přesto a právě proto bychom si měli připomínat, co se tehdy dělo.

Připomínat si osudy pilotů, kteří nasazovali své životy při obraně poslední výspy evropské svobody. Uplynulo deset let a oni umírali a živořili ve věznicích země, kterou pomáhali osvobodit.

Připomínat si osudy žen a mužů, kteří v nacistických táborech snili o svobodě, kterou však znovu ztratili v zemi, kterou nazývali vlastí.

Připomínat si mrtvé na frontách i v zázemí, kterým se po deseti letech místo úcty dostalo zapomnění a opovržení jen proto, že jejich stranická knížka neměla tu správnou barvu.

Naší zemi ovládlo náboženství, které vyznávalo nadvládu hmoty nad duchem a své myšlenky dokazovalo silou zbraní. Jenže lidé nejsou jen atomy masa, šlach a kostí. Svobodu lze potlačit, není však možné ji vykořenit.

Krátce před tím, než jsem se narodil, již nedokázali šamani kultu hmoty držet svobodu pod podrážkou okovaných bot. Bohužel, okované boty nahradily okované pásy, většinou ze stejných krajů, jejichž současný vůdce opět touží po tom, mít v naší zemi hlavní slovo.

Každé zlo však má i své světlé stránky. Před rokem 1929 bylo možné v Čechách upřímně věřit v komunistické náboženství, před rokem 1948 upřímně věřit v to, že komunismus naší zemi přinese více dobrého než zlého, a před rokem 1968 upřímně věřit, že komunistická strana je obroditelná.

V životě, který já pamatuji, už to bylo jednoduché. Poslední co z kultu zůstalo byla moc slaboduchých šamanů a marasmus vítězství hmoty nad duchem. Přesto bylo těžké uvěřit, že se rudý smog rozptýlí a nebude dusit každého, kdo se pokusí zhluboka nadechnout.

Historii však nelze předvídat a ne všechny změny vedou k horšímu. Nikdy nezapomenu na rozsvícené tramvaje na nábřeží, mávání uvaděček národního divadla, červené barety, krásné slečny, obrněné transportéry, rány obuškem, a v dalších dnech úžasná rána i večery, ve kterých se z pohádek o svobodě stávala skutečnost.

Je mi smutno, že formální hlavou mé vlasti je člověk, jehož husté plivance ulpívají na všem, k čemu obrátí mastnotou a kouřem pokrytou tvář. Jenže co by to bylo za ideály, které by lidem jeho typu tak málo překážely, že by se ani neobtěžovali pliváním.

Od listopadových událostí pak uplynulo deset let a na vlastní kůži jsme poznali, jak snadné je vyhrát bitvu, ale jak obtížné je vyhrávat ve válce, jejíž fronty vedou naším nitrem.

Dnes jsme již v polovině třetího desetiletí a probouzíme se z růžového snu o maličkém ostrůvku uprostřed rybníka, jehož se nijak netýkají bouře bičující hladiny oceánů.

Je mnoho věcí, kterých se bojím. Největší strach mám ale ze slov slušných lidí, která stále častěji slýchávám ve svém okolí. V době, kdy slušní lidé opakují výkřiky rozvášněných mnichovských davů 30. let či rozhořčené dopisy let 50. je nutné překonat vlastní strach a pohodlí a zamyslet se nad tím, jak zabránit opakování historie.

Položme tedy kytičku, zapalme svíčky a hlavně připomeňme si osudy lidí, které komunismus, nacismus, fašismus a mnoho dalších ideologií, pseudonáboženství a rituálů připravilo o život nebo jim zabránilo užívat si té krátké chvilky, která je nám osudem vyměřena.

Nepřipomínejme si je proto, že byli andělé. Nebyli. Stejně jako nám se jim líbili muži a ženy i ve chvílích, kdy dobré mravy nařizuji jinak, stejně jako nám jim bylo za těžko rozloučit se se skleničkou, stejně jako my někdy lhali, zaháleli, báli se a třeba i podváděli.

Připomínejme si je pro chvíle, kdy překonali sebe sama a jednali, jak říkával Masaryk, pod zrakem věčnosti. Určitě měli strach, ne vždy si od počátku uvědomovali, kam je jejich pouť dovede. Važme si všech, kteří nesešli ze své cesty, i když dostali příležitost, a raději přinesli oběti nejvyšší. Vzpomeňme však se soucitem i těch, které semlela kola osudu, aniž jim byla dána možnost volby.

Dovolte mi, abych na závěr ještě jednou ocitoval Viktora Frankla, k jehož knihám se vracím, když můj vrozený optimismus podléhá tíži myšlenek. Psal o starých lidech, ale domnívám se, že by nic nenamítal, když jeho slovy připomenu památku obětí.

"Není důvodu, proč litovat staré lidi. Místo toho by jim mladí lidé měli závidět. Je pravda, že už nemají příležitosti a budoucí možnosti. Ale mají něco víc než to. Místo možností v budoucnosti mají skutečné počiny v minulosti. Možnosti, které oni sami přivedli v život, významy, které sami naplnili, hodnoty, které sami přinesli - a nic a nikdo již nemůže tyto počiny z minulosti vymazat."

Děkuji vám za pozornost.
====