Horolezecké Mirakulum ve Slaném - Otevřený dopis zastupitelům města Slaný (Tomáš Záborec)

 Zveřejněno se svolením autora:

Horolezecké Mirakulum ve Slaném
Otevřený dopis zastupitelům města Slaný

Nechci se zařadit k bojovníkům za trsy tařice ani k odpůrcům ferraty apelujícím na fakt, že při její výstavbě došlo možná k porušení zákonů, byť s nimi souhlasím.

Při pozorování dění, které výstavbu nové via ferraty na Slánské hoře v posledních dnech a týdnech provází, se však chci vyjádřit k přístupu lidí k takovýmto horolezeckým aktivitám.

Nadšení nad realizací nové slánské „atrakce“ totiž často propukají lidé, kteří patrně nevědí mnoho o historii, tradici a sportovních hodnotách horolezectví. Proto se pokusím vysvětlit jim i veřejnosti svůj názor člověka, který se v oboru pohybuje již přes čtvrt století, stejnou dobu je aktivním horolezcem, má k přírodě silný vztah a respekt, jenž projevuje i neméně dlouhou dobu na poli své práce výtvarné.

Již od 70. let 20. století se sportovní lezení odklání od jakýchkoli umělých pomůcek, jež by ulehčovaly výstup. Veškerá technika se tak oproti předchozím „dobyvatelským“ trendům začala používat výhradně k zajištění bezpečnosti, ne k ulehčení výstupu.

Kdo na cestu nestačí, nechá ji v terénu jiným – lepší lezci, kteří přijdou po něm, tak nemají zmařenou příležitost výstup plnohodnotně realizovat. Zvláště v dnešní době již existuje bezpočet zajišťovacích prostředků, které skálu a přírodu nepoškozují, a tudíž skála zůstává po vylezení taková, jaká byla i před výstupem lezce. Jakýkoli jiný trend je krokem o desetiletí zpátky.

Možná nejdůležitějším negativním jevem dnešních „horolezeckých“ aktivit je, že dnes lidé nevěnují potřebné úsilí a čas k tomu, aby získali dostatek zkušeností a mohli si dovolit relativně bezpečný pohyb po skalách, aniž by jim tam někdo vystavěl „žebřík“.

Skutečně zarážejícím je pak v některých případech totální nerespektování přírody.

Špičkoví lezci přitom často hovoří o pomyslném splynutí se skálou, horou či přírodou. Pocit na hony vzdálený „mejdanu“ při otevření via ferraty ve Slaném, který jsem měl možnost díky tv přenosu zhlédnout.

Nadšený potlesk příznivců ferraty při jejím otevření měl podle údajů Kladenského deníku doprovázet i proslovy o tom, jak byl celý projekt vybudován „načerno“. Okolnosti vzniku a zacházení s přírodou budou i nadále jistě předmětem šetření a pravda je stále zamlžena. K ovacím ferratě navíc byly využity děti, kterými se často jako důležitými uživateli ferraty argumentuje.  Z příkladu, který právě v morální rovině obdržely, mě mrazí.

Myslím, že kdyby slánští aktivisté odkazující na prospěšnost ferraty nafoukli přítomným dětem pod Slánskou horou třeba skákací hrad, mohlo být rozzářených dětských očí ještě více. Věty pronášené z úst moderátora o tom, jak by býval podobným aktivitám „požehnal“ bývalý starosta města pak dokreslily jen pro mě obtížně uvěřitelný průběh akce. Zda by byl RNDr. Ivo Rubík nadšen z tak významného zásahu do přírodní slánské lokality se dnes už bohužel nedozvíme. Osobně si myslím, že nikoli. Přesto mi přijde naprosto nepatřičné „posvěcovat“ tuto soudobou aktivitu záštitou člověka, který se sám za sebe již bohužel vyjádřit nemůže.

Odkazy na další autority ovšem pokračovaly i tam, kde vyjádření známe. Touto cestou i já projevím svůj názor na osobnost pana Běliny, který se pyšní autorstvím slánského počinu stejně tak, jako pěti tisíci jiných prvovýstupů.

Jako mladý horolezec jsem měl k této dnes takzvané legendě velký respekt a mohu říci, že jsem za svůj život sledoval jeho počiny a zajímal se o jeho přístup.

Situace dříve byla pro začínající lezce složitější a starších a zkušených horolezců jsme si vážili – právě i kvůli hodnotám, které jejich sportovní přístup s sebou nesl.

Vzpomínám na své začátky. Po ročním usilování o členství v horolezeckém svazu následovala léta tvrdého tréninku a sbírání zkušeností v horském terénu. Za předpokladu ohleduplného pohybu v terénu pak přišla příležitost pohybovat se i v chráněných lokalitách, které horolezeckou činností nesměly být ovšem výsledně nijak poznamenány. Fyzicky náročné výstupy, cvičné chytání pádu osmdesátikilového závaží přes tělo bez umělých pomůcek, nácvik bezpečného pohybu v horách i při špatném a náročném počasí byly značně velkým sítem a u horolezectví jako sportu pak zůstávali jen ti, kteří to s ním opravdu mysleli vážně.

Doba nových trendů a adrenalinových sportů však učinila konec výše uvedenému přístupu horských „romantiků“. Příkladem jsou třeba jen mé oblíbené Jizerské hory, kde vybudováním ferraty došlo k likvidaci klasických cest určených pro zkušené lezce.

Pan Karel Bělina se stal legendou bohužel i v tomto směru. Mezi horolezci ovšem legendou často neblaze proslulou.

Za jeho počínáním stojí výčet tisíců prvovýstupů, kterými se on sám prezentuje. Skutečné legendy se však chovají jinak. Připomněl bych zde třeba jména, která na rozdíl od jména pana Běliny zná nejen celý horolezecký svět, ale i široká veřejnost.

Pánové jako Reinhold Messner či sir Edmund Hillary se na prahu své sedmdesátky také mohli a mohou prezentovat. Zejména však bezpočtem počinů, které směřují k přísné ochraně přírody, výstavbou muzeí a informačních center, psaním publikací o možnostech a způsobech soužití lidí s přírodou, osvětovou činností směrem k veřejnosti. A pak samozřejmě i vlastní nesmírně zajímavou a inspirující cestou jejich horolezeckými osudy. 

Když jsem se byl osobně podívat na realizovanou ferratu na Slánské hoře, vytanulo mi na mysl Mirakulum, kam jsem jel na nedávný výlet se svými dětmi. Lanové centrum, prolézačky, bezpočet příležitostí pro tréninkové aktivity. Je tu však jeden významný rozdíl – v poničené krajině bývalého vojenského prostoru v Milovicích vznikl přínosný počin, který krajinu zkultivoval a místním obyvatelům přinesl zájem v oblasti turismu i nové pracovní příležitosti. A dětem pak samozřejmě spoustu radosti a způsob, jak s celou rodinou mohou skvěle strávit společně čas.

Nechápu ovšem, jaké důvody vedly k tomu, aby železná „prolézačka“ byla instalována i do přírodní památky, která na rozdíl např. od Dolomit či Alp, v jejichž rozlehlých horských masivech lze nejčastěji ferraty navštívit, se tísní na malém prostoru uprostřed města a je jedním z posledních útočišť, kam mohou Slaňáci ještě chodit přírodu obdivovat. Sám jsem ferrat ve zmíněných horských lokalitách absolvoval bezpočet. Slánské „mirakulum“ pro dospělé se vedle nich jeví jako produkt vskutku dětinských ambicí.

Sportovní, estetická i morální hodnota takovéhoto počinu, jakým instalace via ferraty na Slánskou horu je, je ve všech třech zmíněných bodech naprosto nulová.

Abych nebyl jen tím, kdo si stěžuje, nabízím vzhledem k tomu, jak silně byla narušena oblast této přírodní lokality tak necitelným zásahem, odstranění via ferraty ve vlastním volném čase (z důvodu pracovního vytížení výhradně o víkendech) a na vlastní náklady.

Dále vyzývám zastupitelstvo města Slaný s tím, aby poskytlo konečně informace o tom, kdo celou akci inicioval, kdo konkrétně oslovil k realizaci horolezce Bělinu, jaký je či bude podíl města na provozu ferraty, jaká je pořizovací cena i náklady na údržbu stezky, jak je vůbec možné, že projekt dodal člověk, kterého – jak měl sám pronést – pak přestala realizace kritizovaná odpůrci „bavit“ a evidentně neví, proč vše dělá – přičemž páchá škody, jež trvale ničí přírodní odkaz, který jemu ani jiným vyvoleným jedincům nepatří. Pokora k přírodě, jakožto jedna ze základních hodnot horolezeckého sportu, kterou považuji já za nezbytnou právě tam, kde se pracuje s mládeží, těmto jedincům evidentně nic neříká.

Celou řadu otázek položili v předešlých dnech i sami někteří slánští zastupitelé.

Apeluji tedy na vás, slánští zastupitelé, kteří jste byli zvoleni svými občany, abyste právě nám – slánské veřejnosti – zodpověděli nejasnosti týkající se smyslu počinu, jakým byla výstavba ferraty na Slánské hoře. Věřím, že možnost odpovědět prostřednictvím tisku a webového portálu Městského úřadu ve Slaném, využijete v nejbližším možném čase. Jste nám ji totiž dlužni!

Tomáš Záborec

(originál dopisu obsahuje email a telefonní číslo)