Uplynulo čtvrtstoletí a stále se zdá, že u nás nenalézáme jednotu, jak toto datum vnímat. Britové mohli oslavit 456 let od nástupu Alžběty I. na anglický trůn, Egypt a jeho sousedé 145 let od otevření Suezkého průplavu. Od roku 1941 celý svět tento den oslavuje jako Mezinárodní den studentstva, jediný den mezinárodního významu, který má československý, resp. český původ.
Roku 1939 bylo tohoto dne nacisty popraveno devět funkcionářů celonárodní studentské organizace: Josef Adamec, Jan Černý, Marek Frauwirth, Jaroslav Klíma, Bedřich Koula, Josef Matoušek, František Skorkovský, Václav Šaffránek, Jan Weinert. Nejmladšímu bylo 18 let, nejstaršímu 23 let.
Roku 1960 byl tohoto dne komunisty popraven ve 27 letech Vladivoj Tomek, poslední český protikomunistický odbojář, odsouzený k smrti.
Roku 1989 se z pražského Albertova vydala do centra Prahy studentská demonstrace, svolaná k 50. výročí událostí roku 1939. Co se poté odehrálo, vědí všichni, jen jejich názor je rozdílný. Zda události, započaté tohoto dne, byly vzpourou proti nesvobodě, vlastnímu strachu a rezignaci, jak při letošním výročí řekl slovenský prezident Andrej Kiska, nebo šlo o předem dohodnuté předání moci mezi komunistickými tajnými službami a špičkami disentu, jak již krátce poté ve své analýze tvrdil Miroslav Dolejší, rodák z Velkého Přítočna a dlouholetý politický vězeň komunistického režimu, je vedlejší. Jen zarytí staromilci, ukrývající doma rudou knížku KSČ, tvrdí, že to bylo špatně. Ostatní milovníci starých pořádků jdou na to rafinovaněji.
Říkají, že dříve byla rudá totalita a nyní je modrá totalita. V tomto modrém období ale nedochází k popravám politických protivníků a každé čtyři roky se opakující volby mohou zcela změnit politickou moc ve státě. To v komunistickém období nebylo možné.
Říkají, že dříve nebylo vše tak špatné, jak se nyní tvrdí. Samozřejmě, že vše nebylo špatné. To přeci nebylo ani v nacistické Třetí říši. Stavěly se dálnice, pracující jezdili na rekreace, nebyla nezaměstnanost. Každodenní život není nikdy stoprocentně ovládán politikou. Ostatně, když jste byli členem KSČ, v Německu tedy NSDAP, nemluvě o jiných organizacích, bylo vše vynikající. Ale jen pro některé. Ti, kteří přežili koncentrační tábory, u nás tedy tábory nucených prací, mají na oba totalitní režimy určitě jiný názor, než jejich obhájci.
Mnozí z obyvatel naší země nebyli připraveni na svobodu, která jim dříve nechyběla a i demokracii vnímají spíše negativně, protože si s pluralitou názorů nevědí rady. Dříve pro ně bylo vše jednodušší. Takoví lidé státní svátek Den boje za svobodu a demokracii kladně nehodnotí.
Já sám si k tomuto svátku také hledám vztah velmi těžko. Důvodem není, že bych zpochybňoval důležitost svobody a demokracie, mám však pocit, že ani po čtvrtstoletí jsme tyto pojmy v naší společnosti neuvedli zcela do života. Jak v politice, tak i v běžném životě. Navíc na mne vždy působilo trochu zvláštně, když na události staré nyní čtvrtstoletí, vzpomínají lidé, kteří z nich výrazně politicky profitovali ale osobně se jich mnohdy ani neúčastnili. Vrcholem morálního relativismu je pak situace, kdy se pietních akcí na památku obětí komunismu účastní funkcionáři KSČM, tedy nástupnické strany totalitní KSČ.
Právě proto jsem uvítal akci SVĚTLA PRO SVOBODU aneb SVÍČKY PRO OBĚTI KOMUNISMU a byl jsem potěšen, že se 17. listopadu v 17. hodin konala kromě mnoha míst i ve Slaném, u pamětní desky věnované všem obětem komunistického režimu ze Slaného a Slánska. Obětí z mé rodiny byl dědeček František Hořejší, který zemřel 16. 4. 1953 v uniformě PTP ve věku 54 let.
Pavel Bartoníček, Slaný – Otruby
(Text byl zveřejněn v prosincovém čísle Slánských listů)
Naštěstí Peška nepřišel...pitomec
OdpovědětVymazat