17. listopad roku 1989 patří k nejkrásnějším dnům mého života. Vlastně jsem o tom nikdy moc nemluvil a už vůbec nepsal. Samozřejmě, jednou za uherský rok jsem se v hospodě pochlubil, že jsem zažil Národní třídu doslova na vlastní kůži, ale jak důležitý ten den pro mne byl a je, to jsem si nechával pro sebe.
Pokud vynechám listopadové dny před 25 lety, tak poprvé jsem veřejně o své účasti na Národní třídě mluvil až ve Slaném, na zasedání zastupitelstva, kdy se mne náš komunistický radní Peška nerozpakoval zeptat, kde jsem se schovával 17. listopadu 1989. Na stránkách
http://ujma-za-petici.cz/ jsem mu odpověděl takto: "
prohlížel jsem si obrněné transportéry na Národní třídě, zkoušel si sprint a experimentálně ověřil, že je skvělé, když je venku pořádná zima, takže člověk dostává obuškem přes zimní bundu"
V posledních dnech, kdy se stránky celostátních deníků plní projevy agentů StB a komunistů hlásících se k odkazu 17. listopadu 1989, jsem se rozhodl o své osobní zkušenosti podělit.
Začnu ale krátkou předmluvou. Pocházím z opravdu malé vesničky, jejíž obyvatelé se vejdou do jednoho vagonu pražského metra a ani se nemusí moc mačkat. Když jsem začal v roce 1987 studovat na VŠCHT Praha, byl to pro mne přechod do skutečného velkoměsta. Jelikož jsem vedle vynikajících výkonů v restauracích (jimž jsme tenkrát říkali vyšších cenových skupin - 5, 6, 7) dosahoval i výborných výsledků u zkoušek a začal pracovat v chemickém výzkumu, všimla si mne i vedoucí síla ve společnosti a během dvou let jsem dostal 4 nabídky ke vstupu do KSČ.
Soudruzi komunisté totiž nemohli tušit, že mne na gymnáziu v Dobrušce učila skvělá paní profesorka Fišerová, se kterou jsme probírali Pasternaka, Vysockého i Gulag. Nebyl jsem však žádný odvážný polodisident, nás tenkrát ani pořádně nenapadlo, co odmítání vstupu do strany může znamenat. Ze společnosti už začal mizet strach z komunistů a zbyl jen těžko sdělitelný pocit z jejich směšnosti a tuposti. A zmaru, že stejní směšní tupci tam budou sedět ještě tisíc let.
Při těchto pocitech mi přišlo normální na jaře 89 v průběhu nějaké párty podepsat Několik vět, v Rize se účastnit demonstrace k výročí srpnové invaze (do smrti nezapomenu, jak v nás hrklo, když se nás někdo česky zeptal, jestli jsme z Prahy, ale pak dodal: "
nebojte se, já jsem Janouch". Asi jsme byli i v tehdejší ruské perestrojkové televizi, ta totiž hlásila, že se demonstrace k výročí srpna 68 účastnili i českoslovenští studenti, a my tam nikoho jiného neviděli.) V září jsme pak s kamarádem vystoupili ze SSM a přitom nám to přišlo docela normální. Pravda, když jsem tehdy svému odbornému školiteli vyprávěl, že jsme to svazákům hodili na hlavu, začal horečnatě přemýšlet, jak to udělá, abych mohl zůstat u nějakého výzkumu, mně ale přišlo, že se zbytečně bojí.
V necelých dvaceti letech bylo zkrátka těžké si uvědomit, čeho všeho jsou komunisté schopní. Na podzim jsem se snažil zúčastnit i nějaké demonstrace, ale jelikož jsem se v Praze nevyznal, tak jsem dorazil až ve chvíli, kdy na daném místě bylo cítil něco, co jsem považoval za slzný plyn, ale nikde už nebyli ani demonstranti ani významný počet hlídek VB.
Poprvé se nám podařilo dorazit včas až na Albertov. Původně jsme na nějakou svazáckou akci ani nechtěli chodit, ale ve čtvrteční restauraci došlo k přehodnocení postoje. Tam nás čekalo první překvapení, všude bylo plno lidí a navíc takových, kteří tam byli evidentně dobrovolně. Když se pak z davu začaly ozývat první výkřiky či pískání, začalo to být docela vzrušující. Pochod na Vyšehrad už byl téměř opojný a při pokračování pochodu z Vyšehradu už měl člověk pocit, jako by se najednou ocitl na jiné planetě. Navíc jsem se shodou náhod ocitl v prvních řadách průvodu a cítil se úžasně.
Pamatuji si, jak se začalo ze zadních řad ozývat, pojďme na Národní třídu, ale měl jsem pocit, že nějakou shodou okolností byla v čele průvodu většina lidí jako já, tedy že někteří prostě chtěli jít rovně a my ostatní ani pořádně netušili, kudy by se vlastně na tu Národní mělo pěšky jít.
Po chvíli nás zastavil kordon policie, na Wikipedii se píše, že byl protržen, to už si nijak moc nevybavuju, je to už dávno, i když nějaký matný pocit mám. Vzpomínám si ale, že pak se proti nám znovu rozběhli příslušníci VB, ti zkušení mezi námi začali volat: "
Na zem. Sedněte si na zem!", jelikož však byla většina z nás začátečníky, tak jsme udělali to, co velel instinkt, tedy vzali nohy na ramena. Až později jsem někde četl, že tam snad zasahovali nějaké zálohy, čerstvě cvičení kluci, kteří z nás asi měli stejný strach, jako my z nich.
A pak už se šlo po nábřeží, všude byla tma, před průvodem zastavovaly rozsvícené tramvaje, v nich stáli lidé a nadšeně nám mávali, a to už emoce a city přetékaly v každém. Když jsme potom zahnuli na Národní třídu, to už se ani nedá popsat. Nikdy nezapomenu, jak za skly v Národním divadle poskakovaly šatnářky a uvaděčky a nadšeně mávaly. Vlastně ani netuším, jak je tam možné vlézt.
Na Narodní už nás kordon policistů zastavil definitivně. Tím, jak jsme utíkali před prvním náporem příslušníků VB, se naše původní čelo dostalo do zadní části průvodu a byl jsem blíže k Národnímu divadlu. Nevím kdy přesně se zjevily 2 transportéry VB a oddíl vojáků s červenými barety.
Nikdy nezapomenu na to, jak se několik z nich dostávalo na nějakou zeď. Vždycky ho dva vzali, vyhodili do vzduchu, ten se zachytil prsty za okraj zdi a vyšvihl nahoru. Alespoň na mne to působilo jako opravdu působivá demonstrace síly.
Megafony začaly vyzývat k odchodu, ale to mne ani nenapadlo. Nikoliv ze statečnosti, ale nám ještě pořádně nedocházelo, čeho jsou vlastně schopní. A pak nás začali stlačovat, což v naší části znamenalo, že se najednou proti nám rozjely transportéry a my nevěděli, zda zastaví. Pamatuji, jak mne na chviličku dav vyvrhl ven a já najednou stál mezi namačkanými lidmi a transportérem. Ačkoliv dav opravdu nemám rád, tentokrát instinkt zareagoval úplně jinak, a vybavuji si, jak jsem se okamžitě rozběhl zpátky do tlačenice a prodral alespoň kousíček od kraje.
Myslím, že už tou dobou se odněkud zdálky nesly tlumené údery. Ale my jsme ještě pořád v naší části nevěděli, co ty údery znamenají. Zato vím, že všude byla ohromná spousta nádherných holek. Dnes samozřejmě tuším, že velká část dojmu z těchto krásných víl byla asi způsobena vypjatostí chvíle a emocemi předcházejících hodin, ale do teď na ně moc rád vzpomínám.
Nicméně jsem si jich už moc dlouho užívat nemohl, dostal jsem se už zase někam na kraj, nějaký příslušník na mne zařval "
utíkej, ty kreténe!" či něco podobného, ani mi nepřišlo, že nějak vztekle, spíš jako řezník na jatkách. A já si všiml, že jsem na začátku uličky z policajtů a nějaký se ke mně rozběhl. V tu chvíli jsem v sobě objevil netušené sprinterské vlohy, opravdu jsem se hrubě podcenil, když jsem se považoval za specialistu na delší tratě.
A tak jsem si vytvořil skvělý osobák ve sprintu na 100 m s letmým startem, cestou chytil pár ran do krku, ale protože byla zima a měl pořádnou bundu a velké zrychlení, tak mne jen pár dnů bolelo za krkem, až později jsem zjistil, že ne všichni měli to štěstí co já.
A pak už jen bloumání Prahou, ohromný vztek soboty, telefonování domů z kolejí, které, jak jsme později zjistili, nahrávala StB, a v neděli už spousta aktivity a rozhodování o stávce. Domnívám se, že jsem patřil k prvním reálně stávkujícím studentům, protože jsme měli v pondělí od časného rána vojenskou katedru a vyrazili jsme s kamarádem do Dejvic prvním metrem a začali přicházejícím studentům vysvětlovat, ať si mundůr neberou. (Všem se to vysvětlit nepodařilo. Byl tam mezi námi takový švejk, chodil všude pozdě, a když jsme už stáli v civilu na nástupišti, najednou přiběhl převlečený do vojenského, zkoprněl a nechápavě zíral).
Za několik hodin začala první shromáždění v posluchárnách, ve stavkovém výboru byli hlavně svazáci, a většina z nich hodně umírněných. V naplněné posluchárně jsem se dostal do sporu s jedním z nich. Přes hlavy mnoha studentů jsme si velmi zřetelně a nahlas vysvětlovali, k čemuž že to vlastně v posledních dnech došlo. Svazák dospěl k názoru, že nemůže být členem takto podvratného společenstva a rezignoval. Na konci sezení pak za mnou přišel odborný asistent ze stávkového výboru a nabídl mi jeho uvolněné místo čímž začala moje stávkařská kariéra.
Odpoledne se pak vyráželo z Dejvic na Václavák. A tehdy jsem se skutečně bál. To už nebyla spontánní radost 17. listopadu. Pamatuji si, jak jsem osciloval mezi čelem a závětřím průvodu, podle toho, jestli převažoval pocit odpovědnosti nebo strach. Když jsme ale přešli Vltavu a naše řady se rozrůstaly a když jsme pak vpluli do lidského moře na Václaváku, tak se už zase vrátili emoce předchozího pátku.
Jak jsem tento článek začínal, tak ho i skončím. Listopadové události 1989 byli pro mne, a nejen pro mne, něčím úžasným a neopakovatelným. Každá generace má své zlomové okamžiky, ta moje měla štěstí, že ten její skončil happy endem i když s mnoha neveselými prvky. Ale tak už to na světě chodí. Naivně jsem předpokládal, že 25. výročí listopadových událostí bude důstojným a trošku nostalgickým svátkem, při kterém vypiju pár skleniček dobrého vína a budu se těšit z toho, že jsem, kde jsem. Jenže život není peříčko. A tak jsem se alespoň konečně trošku vypovídal.
Miloslav Nič
P.S.: Trasa pochodu:
http://www.totalita.cz/1989/1989_1117_dem_04.php
v mých vzpomínkách je to trošku pomíchané, měl jsem např. pocit, že jsme šli po nějakém mostě, ale budu raději věřit historikům, jak píšu výše, s orientací jsem měl i tenkrát poněkud problém. :)
P.S.2: A teď jsem zjistil, že jsem tam vůbec nebyl, pan prezident Zeman by přece nelhal:
https://www.youtube.com/watch?v=s01MVtJmb1c
Vše se mi zdálo, žádné bití, žádné červené barety, žádné transportéry, prostě jen pár dýchavičných lidových milicionářů.
